Miluji, když dorazím prvně na místo, kde jsem nikdy před tím nebyla. Všechno je tak intenzivně zajímavé a poutavé, smysly jsou zapnuty na maximální volume a jen celistvě vnímám přítomný roj života.
Indie je na pozorování přepychová, děti v uniformách se chystají do školy a pokřikují "school pen", chtějí propisku, aby měly čím psát, škoda, že jsem nebyla na toto tratoliště vzděláníchtivých dětí připravena, věnovala bych jim všechno.
Starší školáci si to štrádují vzpřímeně na kole, culíky způsobně uvázané.
Babička na zapraží si čistí v podřepu prstem zuby, všudypřítomní buvoli přežvykují otepy slámy a vřískají, když si je někdo fotí. Muži v bělostých košilích vysedávají v kiosku, usrkávají čaj a klábosí, zatímco ženy hrbí svá záda a na zápraží v příkopu myjí nádobí, jenž zbylo po snídani. Krávy domácí se snaží dostat do budovy, chlívek u cesty jim už nevoní.
Stánkaři prodávají čerstvé kokosy a málokdo odolá té zaručeně organické medicíně. Já si dávám, kokosák je větší než moje hlava a ani brčko Hanoman Ji nemá, takže jsem pokrokově ekologická = antiplastiková;-)
Ženy se producírují s barevnými džbány na hlavě a konají bez řečí svá poslání mámy a manželky. Pracanti odpočívají ve stínoví palmy či chrámového sloupoví a chrní, co jiného se dá v poledním žáru dělat.
Hltám všudypřítomnou vitalitu a pokoru.
Zapomenutá vesnice je pro mě nejzajímavější atrakce. Nějaké ruiny a chrámy mne nelákají, život je tady, nefalšovaný, neuhlazený, dokonale opravdový a to je to, co na cestování miluji.
Vkročit do neprozkoumaných zákoutí, na dotek se sblížit s naprosto cizími lidmi, ochutnat jejich životní podmínky a kouknout pod pokličku jejich životů.
Karnataka je neskutečně přátelská a vřelá a díky ní se opět dostávám do extatické radosti z cestování. Úsměvy, pohledy do očí či podání ruky, to jsou motory, které mě pohání. Namasté tu nezní vůbec otřepaně, je pronesené s důstojností k druhé osobnosti, i když jsou ji třeba jen tři roky;-).