Temná turistika lidi láká - slum Dharavi v Bombaji

 

 

Sečtělý průvodce pravým nefalšovaným indickým slumem nás bombarduje informacemi, abychom asi zapínali jen mozkové závity a nepuklo nám srdce úzkostí. Střílí od boku čísla a statistiky, ale já už ho neposlouchám. Pozoruji děti jak si živelně hrají na hřišti.

„Je dopoledne, neměly by být ve škole a vzdělávat se?", ptám se zvědavě.

Odvětí, že děti jsou rozdělené do dvou skupin, ráno mašírují davy do středních škol a ty malé jsou ve škole odpoledne, všichni by se najednou do třídy nevešly. V jedné je normálně asi 70 žáků. Dostanou zdarma uniformu, učebnice a jedno jídlo denně. To je celkem dobrá motivace, prý 97 % dětí do školy chodí. Zbylé 3 % jsou buď vyloučené pro nevhodné chování nebo z donucení někde žebrají...
Základní vzdělání je bezplatné, nicméně za každé dítě rodiče musí zaplatit poplatek 200 rupií ročně jako motivaci k účasti a ne absenci. Mají zde i Montesori školu, kterou navštěvuje 450 žáků.

Indická vláda ustanovila základní práva dítěte, dostávají boty a mají nárok na zubní ošetření. I když netuším, jak se to v realitě praktikuje...

 

Přešli jsme hektickou ulici a most, v době monzunů kvůli nedostatku kanálů voda sahá až k břichu. Všichni se modlí a doufají, že nedostanou dengue nebo jinou zákeřnou chorobu.

Uličky tady už jsou přívětivější, byty „honosnější", přeplněné stánky, vše osvětlené žhavým sluncem. Řekli byste normální ulice. Všude se suší placky. Znáte papadam? Kdo miluje indickou kuchyni tak nepochybně, je to jedna dalších typických pochoutek. Představuje dobrý příjem pro ženy, za jedno kilo si vydělají 40 rupií, i když to musí být šichta, když skoro nic neváží a je jemný jako papír. K dochucení přidávají čili nebo ho jinak okoření. Aby uživily své rodiny, denně vyprodukují 7-8 kilo těchto delikates.

 

Zajímavé bylo, že jsem asi tak sedmi dětem dávala jablíčko a ony si ho nevzaly, nepřijaly dárek od cizince - narušitele jejich soukromí. Možná jim rodiče taky říkají jako nám, ať si od cizích nic nebereme, že je to otrávené;-(). Pamatujete si na vlastní dětství a jak nás rodiče varovali a nabádali k obezřetnosti:-?

 

Poprvé v životě jsem opravdu odolala a nic tam nenafotila. Respektovala jsem podmínky prohlídky a zachování soukromí komunity. Sice mi ruka cukala a do rtu jsem se kousala, protože takové autentické záběry se málokde na planetě pořídí. Nevadí, mám vše uchované v živé paměti.

 

Prohlídka končí v kanceláři Reality Tours & Travel, každý dostane vychlazený nápoj, máme se připojit na Wi-Fi a ohodnotit, co jsme viděli. Na stěně visí webovka, kde si můžeme stáhnout fotky z jejich galerie. Od každého vyinkasují 850 indických rupií a deklarují, že 80 % výdělku jde zpět do komunity. Kéž by, ale aspoň průvodci mají práci a návštěvníci mohou na vlastní oči spatřit, jak to ve slumu chodí. Odprovodí nás na ulici, posadí celou skupinu do taxíku a odvezou k nejbližšímu nádraží.

 

To, co jsem viděla nebylo zas až tak dramatické, možná už mi to nepřijde, protože jsem si zvykla na prostotu života. Šrámy na duši ve mně zanechala Afrika. Nebo je to tím, že jsem podvědomě cítila, že nás vedli na místa, kde není ta největší bída...


Zajímavé je, že „temná turistika" lidi tak láká. Vede je na místa, kde se odehrála nějaká katastrofa či pohroma. Jak je vidno i cizí tragédie lidi přitahuje.

Anebo je to memento, které má evokovat hodnotu přítomného bytí a jeho nevyčíslitelné možnosti a abychom si vlastního života a „bohatství" více vážili? Kdo ví. 

Každopádně Dharavi v Bombaji doporučuji!

 

 

 

Please reload

© 2016 - 2020 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

návštěvníků

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round