Blues v hudebním podání každý dobře známe, většinou je naším uším lahodné, ale post-trauma z návratu domů po cestovatelském putování či delší dovolené je další forma deprese, která až tak příjemná není.
Kdo by si nezoufal, že už je zpět doma a zapadl opět do nezáviděníhodných všedností a úkolů? Zatímco dny „dovolenkování” jsou plné zážitků, dojmů a v převážné většině doprovázeny pozitivními emocemi, návrat zpět do kolejí běžného života psychicky převálcuje mnohé. I mi se to stalo. Vystála jsem si kruté chvilky, jež ale nikdo nepobral.
Proč se neraduju a neskáču do stropu, že už jsem konečně doma? Proč????!!!! Proboha svatého, protože to tady nemůžu vystát. Hrůzné doznání je, že „doma“ se nic nezměnilo, vše je tak jak to bylo a bude, i kdybych se vrátila po několika letech, ale co se změnilo, je má perspektiva vnímání, cítění a prožívání. Já jsem jiná a teď už tady najednou nezapadám a nemám se komu s mými palčivými pocity svěřit. Kdo by mé rozladění pochopil? Nikdo, jedině ten, kdo si to zažil na vlastní kůži. Proto existují cestovatelské komunity, které se věnují sdílení nebo psychické podpoře navrátilcům a rozpačitým vnitřním pocitů i emocionálnímu vyhoření.
Nesmíme tyto nálady plné emocí potlačovat, jsou považovány za naprosto přirozené pocity člověka, jenž se navrací zpět do normálu, pokud nám ovšem nepřerostou přes hlavu. Post travel blues patří k cestování nedomyslitelně jako vrstevnice k turistické mapě.
Je to jasné, čím více cestování bylo příjemnější a bohatší na zážitky, tím samozřejmě vzrůstá intenzita prožitku strádání, že tomu už tak není a čím déle putování trvá, o to můžou být pocity intenzivnější a strastiplnější, dlouhotrvající. Dobrodruzi drahnou dobu nemohou přijít na chuť nudnému životu a sedavému zaměstnání v porovnáním s tím, jak pestré a nabité měli dny na cestě.
Takže jestli jste se právě navrátili do domoviny a jste z toho rozhození a nejraději byste se okamžitě vrátili, udělejte to, pokud můžete:-). Pokud tudy cesta nevede, pak je třeba smířit se, že nás občas přepadnou nostalgické vzpomínky, ztratíme chuť jídlu nebo i životu, jsme unavení a přepadlí. A deprese, ta se v mládí unese.
Ne, nechci toto téma zlehčovat či brát na lehkou váhu, protože vím, o čem píšu. Kdybych byla krutopřísná, tak bych návrat přirovnala jako přelet z ráje do pekla, ale zas až tak hrozné to není, byla to jen trefná metafora:-). Ovšem pravdou je, že mnohým to tak připadne:-(.
Vracíte-li se do zázemí rodiny, přítele a čeká na vás práce, tak hrozné to zase není. Jestli jste ovšem zabalili všechno do krabic, uložili do skladiště, pronajali byt tak jako já, nemáte tudíž kde hlavu složit, ani na vás nečeká příslib práce, pak je to jedno velké OUVEJ…
To se pak vrací hrozně těžce, ba co dím, čeká vás velká kočovná štace a začínáte úplně od znova, od píky, jako byste se znova narodili, či dokončili školu nebo podobné nezáviděníhodné životní situace (rozchod, rozvod, úraz, atd.).
Záleží jen na vaši píli a úsilí, kdy se opět postavíte se na vlastní nohy a opět pocítíte vyrovnanost a spokojenost jak žijete a co tvoříte. Proto se asi nevracím, tedy jen na skok, na návštěvu:-).
Pokračování s inspirací zítra! Těšte se:--))).