Když člověk sestoupí z budhistického podhůří Himalájí a ocitne se v globálním bez-vědomí, je těžké pochopit souvislosti a řádně se začlenit. Snažím se to tady pochopit. Jsem teď v takovém módu rozčarování a novodobém chápaní, jak to tady na světě chodí. Protože se chci živit tím, co mě baví, tak sleduji blogerství v rodné zemi. Bezpochyby jsou mezi blogery úžasné osobnosti, před kterými smekám a bezmezně jim fandím, ale povětšinou mi to připadá jako méněcenné kopie západního světa nebo marketingové, dobře promyšlené kampaně a nastražené udičky na zákazníky.
To mi ani tak nevadí, ať si každý dělá to, co chce a jak to cítí, ale mi spíš přijde nenormální, jak společenský systém skvěle nastavil technologické závislosti, jak se boom Facebooku a Instagramu stává morovou ranou současného století a skoro všichni na něm participují. Hypnotizují ustavičně obrazovky a sledují lajky, návštěvníky a insta stories, místo toho, aby se jeden druhému dívali do očí, dávali polibky či se vodili za ruce nebo tvořili užitečné. Z nádherných lidí se stávají loutky a fiflenky či insomniční zombie, kterým nedochází, že ta krabička ani čísla na obrazovce skutečné štěstí nepřináší...
Najednou jsem ztratila chuť psát, zviditelňovat se a projevovat. Jsem nějaká prázdná a beznadějně bez iluze. A když to chci vzdát a přestat, tak mi přistane ve schránce věta:"Vase psani me pohltilo. Jste pro me inspiraci, jak zit dal."
Naprosto zjihnu a cítím pokoru. Rozpomenu se, jak jsem před několika lety jezdila křížem krážem kolem světa, abych takovou inspiraci našla. Abych se znovu smála a nebyla náladová či přepadlá. Abych se našla, uchopila a vše, co se děje ustála rovnýma nohama, nezraněná, ale poučená. A tak moji drazí vězte, že i můj život má mouchy, občas šmouhy a není tak dokonale růžový jak se jeví přes filtry, ale snažím se být čestná, dobrosrdečná a hlavně svá.
Posílám vám dneska pugét leknínů. Skloňte hlavu a přivoňte si. Jejich šeříkově opiová vůně je sladká jako cukrová šťáva a křehká bílo růžová krása nám připomíná, že tato spanilá květina vyrostla z bláta, z černoty černozemě a přesto tak bohabujně a elegantně kvete;-))))
Přeji si z celého srdce, ať jsme i my lidi jako lotusy, ať překonáme všechna životní dramata a hlava nám nezůstane skloněná, ale hrdě vzpřímená a duše neustále vznešená🤗🤗🙏🙏❤️❤️