Sama na Konci světa

November 27, 2017

 

 

Dneska to na mě dolehlo, teda ne ten sopečný prach, která se vzdouvá, ale to, jak jsem se v podstatě před sedmi lety měla.

Zrovna jsem začala cestovat, z Brazílie jsem sama odletěla na Konec světa do Patogonie a z městečka Ushuaia procestovala celou JIžní Ameriku až k pobřeží Kolumbie. A teď mi přijde, že to bylo úlně jiné, diametrálně odlišné. A jsem vlastně šťastná jako blecha, protože tenkrát jsem měla Facebook asi rok a nic tam nepostovala, ale vše jsem dokonale vnímala, fotila a nasávala. Ani nepsala, možná jen pohlednice pro mé milované:-))). Ale o to více se mi vzpomínky zapisovaly do paměti a ještě teď se v srdci vracejí aniž bych si musela prohlížet fotky. Jednou za čas jsem si sedla ke kompjutru, sepsala pár řádků a odeslala pár mailů s nějakýma fotkama, že jsem živá. Fůha. Taková časová úspora!

 

Vůbec si nedokážu představit, jak bych všechny ty božské výhledy a extrémně autentické podněty vnímala, kdybych se jen soustředila na to, jak vypadám…. Kolik dostanu lajků, kolik srdíček mi kdo udělí a když ne, tak budu v prde… a budu si muset brát prášky, abych neměla depky. (To myslím dělají všechny blogerky ne:-?). A místo toho, abych sledovala horizonty a západy, tak budu tupě čumět do obrazovky a řešit hovadiny. Hlavou mi vrtá:„Byla bych taková, kdybych vyrazila dneska?" To je dobrá otázka hahaha.

 

Každopádně do teďka si rozpomenu na ten pocit, když jsem se vydala pod Fitz Roy a on na mne z mraků vycenil všechny své hornaté pahýly, i když všichni říkali, že se málokdy vidí, nebo když jsme grilovali pravé argentinské steaky, křepčili v divokém rytmu samby, klepali zuby ve vymrzlém kolumbijském autobuse a pluli přes nejkrásnější mini ostrůvky, kde si trosečníci plní své sny. Jak jsem poprvé na vlastní oči spatřila Panamský průplav. Všechno, pamatuji si každičký detail, podnět, vůni, chuť i dojem. Barvy, květiny, zářící oči lidí. Vše je ve mně dokonale uložené a vím, že kdybych se soustředila na sociální sítě víc než na sebe, tak bych si to tak dokonale nevychutnala. A tak jsem nepopsatelně vděčná, že to tehdá byla čistá nirvána, neposkvrněná a já o tom vlastně ani nevěděla:-))). To je tak vždy, když člověk má porovnání a nyní mě to uhodilo do hlavy. Trklo, jaké to bylo. Fajné, skvostné a nerušené. Radiovými vlnami neporušené. Dokonale procítěné.

 

Protože teď, uffff, cítím jak mě to vyčerpává, abych byla jako předváděcí panna, permanentně roboticky postovala na FB, Instagramu, blogu, Twitru, Youtubu. Propadala panice, že ještě nemám Pinterest. Řešila filtry a nové apky, které mě zkrášlí, i když by se fakt šikly, protože jsem povětšinou obutá neobutá, oblečená neoblečená a učesaná neučasaná hahaha.
Klidně ať jsem „stará škola”, ale podle mne nová doba prostě na té procítěnosti ubírá, odsává to pravé já, to které se před všemi těmi pózami před druhými schová. A kéž ať jsem soudná a nikdy nepropadnu nátlaku davu ani módnímu trendu, ať jsem stále ta citlivá a vnímavá, s otevřenýma očima, která podléhá momentu přítomnosti v bezudné radosti aniž to fotoaparáty a kamery zachytí.

 

Tož buďme přítomní a hlavně šťastní i bez těch zpropadených technologií❣❣❣❣❣❣❣
Úsměv z Bali letí za Vámi,

 

Vaše

AlexkaXOXO

 

 

 

Please reload

© 2016 - 2020 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

návštěvníků

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round