Moje návraty do české vlasti jsou vždy opředeny nostalgií. Již někde nad Schengenským prostorem si polohlasně notuji státní hymnu, přičemž si přijíždějící, zvědaví Japonci myslí, že jde o popěvek od Smetany a už si Českou republiku z vrchu vehementně fotí, aby měli materiály na Instragramy. Mám vždy neopakovatelné pocity jaké může mít jen člověk, který se vrací do milované rodné vísky a má tady své milované. Šimrání v podbřišku jenumocňuje fakt, jak jsem ráda, že jsem to dokázala, že jsem odešla a zase se vrátila. Že necelých devět let putování je vyplněno maximální spokojeností, nalezením vlastního poslání a naprostého odbourání komfortní zóny. Už se těším na Hradčany, spanilé výhledy Stověžaté Prahy, Vltavu a Náplavku, modrou oblohu a Kampu. Do Nerudovky si jistě vyšlápnu, ochutnám Pražskou čokoládu, Karlovy koule i vyhlášené trdlo, které jsem nikdy ještě před tím neměla a některým to může připadat jako vlastenecká zrada. Petřín, rozhledna, Královská zahrada... Políbí mě opět tvořivá muza, jež vždy samovolně propuká v romanticismu velkoměsta honosící se přezdívkou Srdce Evropy. Moje srdce opakovaně plesá a jsem dojatá. Vždy jsem neskutečně vděčná, že jsem se zde narodila. Že jsem potomkem Masaryka, Havla i Formana. Milady Horákové i Jana Palacha.
Vždy mě napadá, že jsem neodešla, protože bych tady byla nespokojená, vždy jsem to tady milovala. Odešla jsem hledat sebe sama, hledala jsem inspiraci, oduševnělou motivaci, lidi, jež mi rozumí i bez mluvení a našla jsem obzory jež jsou nekonečnou linií bezbezné svobody, kuráže a utvrzení, že je všude dobře, když si to člověk umane a nenechá se strhnout blbou náladou a nevlídnou realitou. V Africe, i v bídné Indii, i v Nepálu po zemětřesení i po šlamastykách na Havaji;-). Na světě je zkrátka skvěle a přepychově nádherně. A tak i zde❤️❤️❤️.
Paradoxně, když jsem plánovala návraty když tady byly volby (prezidentské i parlamentní), mnoho občanů ČR mi začalo říkat, že pokud nemusím, tak ať se nevracím!!! Já jen zvedla obočí, před tím mi vždy říkali, že nerozumí, co mi tady chybí;-))). Byla jsem šokovaná, ale pravda je taková, že zde přežít s úsměvem na líci lze jen v bezvědomí politického dění. Nebudu si kazit své dny lamentováním, nebudu malovat čerty na zeď ani věšet trenýrky na žerď. Jen nyní se slzou tesknou a velkou jako Slezská Harta si postesknu, že novodobé rčení “Všechno je možné”, obvykle velice pozitivní a nabíjející má přídech novodobé tragédie v mé rodné zemi.
Hodně síly a lásky všem tady přeji🙏🙏🙏😘😘😘