Dojmy z "Poslední Cesty"

March 24, 2020

 

 

Euforie na autobusovém terminálu byla boží!

Mladí vracející se z Pobřeží slonoviny vyhrávají:”Should I stay or should I go now???!!!!”

No to jsem řešila od 11.3.!

Teď jsem tady v Paříži, dva přelety a extrémně vygradované korona zákazy tady.

A pak skvělá, ovíněná holka říká dýžejovi:”Pusť tam Highway to hell.”

Jojo, vše se musí brát s nadhledem. Všichni jsou skvělí, úžasně veselí, milí a příjemní, až na jednu paní, která když točím selfie a ona je za kamerou!!!, tak ke mně přijde a protivně ostře říká: “Netočte si nás.”

 

To už k nám kráčí milá paní konzulka, která odbavila bus první. Uvítá nás, řekne podrobnosti o cestě, a pak čte seznam jmen. Asi po desátém jméně říká:”No vy jste vzrorní, to teda hledím.”

Pak přečte jméno jednoho pána a s úsměvem krytým rouškou z vesela říká:”No vy jste mě pěkně rozčílil.” A on se omlouvá a zahraje to do autu. Paní konzulka nás opět chválí, jak jsme zorganizovaní a poslušní jako beránci. Její manžel měří teploty. Jsou naprosto úžasní a už sedíme v autobuse.

Paní konzulka opět přečte seznam a my se hlásíme jako ve škole. A opět si neodpustí se smíchem u toho samého pána:”Jo to jste zase vy, vy jste mě pěkně rozčílil.” A celý autobus se směje. Pak ji zatleskáme a jedeme.

 

Kabina řidičů je oddělena igelitovou clonou, abychom byli odděleni. Všichni musíme mít roušky celou cestu na puse. Kdo by měl i jen zvýšenou teplotu, toho by nevzali. Když se ptali, proč nejezdí více spojů, dozvěděli jsme se, že nikdo do zahraničí jezdit nechce, že se bojí. Tak to máme ještě štěstí, že se vezeme.

Vzdadu vidím, jak koluje slivovice a víno, tož to jsem si sedla špatně. A víte, kdo se usadil přede mnou;-? No a ano, ta ne-příjemná paní, co jsem ji nenatáčela. Ale jízda to nedorozumnění urovnala a už jsme byly na sebe celou cestu milé.

 

Před usnutím jsem si sesumírovala celých 30 hodin v Paříži.

Drama začíná. Vystoupila jsem v úterý z letadla 23.3.2020 v 17:25 a první zpráva, která mi přišla byl mail z ambasády:”S lítostí Vám oznamujeme, že nejste na seznamu transportu repatriace občanů ve středu 24.3. Zkuste si zarezervovat komerční přepravu.” A to jsem si rezervovala bus v sobotu 21.3.!

Ubytování mám zajištěno v centru Paříže u jednoho gay páru, který se mnou v Ngapali v Myanmaru cvičil dvakrát jógu.

Když jsem odpostovala prosík v sobotu na FB, zda je někdo, kdo by mi v Paříži pomohl, okamžitě jsem dostala zprávu na Whatsapp, píše Emanuel. Tak jsem se smála, protože jsem ani nevěděla, o koho se jedná;-))). Mám tolik klientů, známých, spřízněných duší a vidíte, jak se takové kontaktáže hodí v lapáliích korony! Hned mi volal:”Máme prázdý byt, můžeš tam být grátis jak dlouho budeš chtít! Pošlu ti adresu, jen si vem taxi a já ti předám klíče.”

Moje srdce plesalo, úplně se rozpustilo jako máslo. Jak někdo, kdo vás zažije dvě hodiny a jste si cizí vám nabídne bez řečí azyl a nebojí se!!! Pravděpodobně v mé józe nasáli ujistění, že jsem člověk dobrý.

Dostávám ovšem avízo, že situace se ve Francii zpřísnila a nejde se venku pohybovat bez oficiálního papíru a navíc nikdo nemůže u sebe ubytovat cizince!

No tak to je velká paráda. Tak co teďka?

Při kontrole pasů nám strčili do ruky nějaký papír, kterému nerozumím. Francouzi! Na mezinárodním letišti;-()

 

Emanuel a další známí jsou na telefonu a radí mi a zařizují. Jsem v pasti.

Já jsem si myslela, že tady bude někdo, kdo bude lidi informovat, koordinovat ten nezvýchodný chaos.

Nikdo nikde, kdo by vám pomohl, poradil.

Na mezinárodním letišti Charlese de Gaulla! Voila!!! Žádná policie, žádní dobrovolníci. NIC. NIKDO. PUSTO. PRÁZDNO.

No to je fakt francouzské žůžo;-().

Já bez simky, takže bez možnosti volat či být na příjmu, obchody zavřené. Nesmíte opustit letiště pod pokutou 160 euro.

Rada z ambasády, odebrat se na letištní hotel, jestli je ovšem nějaký otevřený...

 

Kamarádka mi zarezervovala pokoj v letištním hotelu 120 Euro/noc. Bez snídaně! Jelikož restaurace nefunguje. S báglama nasednu do letištního vláčku, transferu, vystoupím a kráčím k hotelu, vidím červený neón nápisu. Vše naprosto prázdné, vylidněné, je asi půl deváté večer. Točím to, protože je to opravdu apokalypsa, začátek konce světa. To jsem ještě nezažila. Kamarádka mi na FB napsala:”Drž se moja, zemětřesení bylo horší.”

Moje odpověď zněla: “Nebylo. Tohle je fakt úplně něco jiného. Nepopsatelného. Nepochopitelného. Krutého.”

“To fakt nepochopíš”, jak se říká. Dimenze světa jež je globální kalamita. Apokalypsa.

Já jsem stále jako Alenka v říši divů, ale naprosto klidná. Vycházím dveřma terminálu když najednou vidím hloučky černochů. A v tu ránu mi ztuhne krev v žilách. Moje ledvinka naditá prachama mi trčí zpod bundy. Vůbec jsem nebyla připravena na nebezpečí. Ale tady to je teda sakra Bronx, přidám do kroku, kde je vchod do hotelu? Asi sto metrů, ale ta tma a že zde není ani noha, co by mi pomohla, žádná policie, co hlídá. Tak teď jsem si uvědomila, že situace je vážná. Byla jsem asi chráněná andělama.

 

Přijdu do hotelu, celý vnitřní komplex obehnán policejními páskami, nemůžete si sednou na lavičky, nic, k obsluze jen mašiny na kávu a sladkosti.

Přijdu k přepážce, nahlásím rezervaci.

“Ano, máme ji tady.” Je to jediný hotel, který je v provozu.

Pán mi podá mašinu na kreditní kartu. Já ne že ve stresu, ale je toho hodně, po tom, co jsem si prožila už nevím, ani jak se jmenuju. Ale naštěstí mám šťastnou hlavu;-(). Ještě než automaticky naťukám

pin, tak se zarazím. Na displeji je částka 587 eur. Já se zarazím. Vytáhnu telefonní kalkulačku. Za těch pár hodin už jsem operovala v nikaragujských kordobách, amerických dolarech, mexických pesos a teď euro. Ani si to nepřepočítám a říkám:”Ale pokoj měl stát 120 euro.”

A ten kluk za přepážkou veme mašinu zpět a říká:”HAHAHA TO BYL FÓR.”

Já se začnu smát jako bláznivá, tak to je asi poslední člověk, který tady v Paříži žertuje! Pak až na pokoji mě napadá, že to nebyl fór, ale past na vystresované lidi, kteří transakci potvrdí, a pak se asi na účtu diví. Kamarádka Francouzům říká “žabožrouti”, no zatím se mi jeví jako absolutní netvoři. Ne samozřejmě všichni, ale někteří.

Na pokoji není ani konvice na uvaření čaje. Za téhle situace!

Kamarádka na telefonu mi radí:”Si zavolej room service.” Jojo, to byly časy, když jsme byli takto rozmazlení;-). O tom se nám teď může jen snít. Volám na recepci, jestli bych mohla dostat aspoň horkou vodu, abych si udělala čaj ze svých zásob. “NO.” Ber pardónů. Můžu si dát jedině pizzu. Nic jiného.

Vzpomenu si na známého, který pro mě zařizoval po příletu nezbytnosti a radil mi:” Zůstaň na letišti, do centra nejezdi nebo tě zabásnou s velkou pokutou. Umírá jim 500 lidí denně, neví si rady. Běž do toho letištního hotelu, ale buď připravená, že s tebou budou jednat jako s prašivou a odhánět tě vidlema.” Nebyl tak daleko od pravdy, on se holt vyzná!!!

A když jsem se na recepci zeptala, zda bude možné si pokoj zítra prodloužit, ten vtipálek pokrčil ramy a řekl:” Možná se bude zítra zavírat. Check out je ve 12:00 hodin.”

“To je zase vtip?!”, ptám se s úsměvem.

“Ne, to už nežertuji”, odvětí mi.

 

Přes všechny ty stresy a dramata jsem štastná a extrémně pozitivně nabitá. Nevím proč, ale prostě to jsem já. Takže důkladná sprcha a pak tralalalá, bělostná huňatá peřina, polštáře aaaaaaaaáááa, připadám si jako princezna. Jsem dobitá, třeští mi hlava, to je teda schíza. Co budu dělat? Transport do Česka nemám, ministr zahraničních věcí mi neodpovídá, letištní hotel se zítra zavírá, Frantíci se tváří, že nás na místě odstřelí...

I když už je to nad mé síly, tak otvírám Maca a zkouším si koupit tu jízdenku co radí na MZV zítra do Prahy. Budím Petra, který má mojí simku, abych mohla udělat platbu. Zase jedno malé drama, mají tam vyjmenované všechny banky, ale ten účet u Fia není...tak pošlu peníze na Rajfajsenku, ale jízdenku budu mít platnou až se platba spáruje!!! Uf, to je nekonečné. Platba je poslána před půlnocí, tak snad ji tam budou mít a já vyhrála v loterii a budu mít sedadlo. Ale to se dovím až ráno.

Ještě odpovídám na milión zpráv od mojich milovaných a známých, zda jsem dorazila v pořádku do Evropy. A pak už chrním jako zabitá...

 

24.3.2020 Letištní hotel Charlese de Gaulla

 

Probudím se silná a nabitá, to ještě dám, já se nevzdávám!!!

Od dvou od rána jsem vzhůru. Vše organizuju. Ono je to skvělé, že se ocitnu v Praze, ale kdo mě k sobě vezme, že? Za této situace. Jsem nomádka a jako převážná většina mých známých jsme bez domova. Domovem pro nás byla tato planeta, ale teď je neprodyšně uzavřená. Takže jako kde bude moje DOMA?

Jsou absolutně úžasní lidé, kteří mi nabízejí přístřeší a ani se mě neštítí a dobrovolně se mnou půjdou do karantény;-). Díky Bohu, že jstě takoví laskavci a dobrosrdeční lidi existují ❤

 

Nejdůležitejší informace dne, jsem potvrzena v autobuse 2! Odlet v deset večer, uf paráda! Co teď?

Volám na recepci a ptám se, kolik stojí late check out (posunutí vystěhování). Všechny hotely je normálně mají, stojí kolem 30 euro a vystěhování večer.

“Ne, late check out nemáme”, zní odpověď.

No dobře, tak kde mám jako být? Na ulici nemůžu, obchodní centra zamčená, restaurace kavárny pozavírané, letiště uzavřené s vyjímkou těch, kteří mají platnou letenku. Situace na výbornou!

Volá mi Gábinka, moje čtenářka, jestli něco nepotřebuji. Vysvětluji ji stručně situaci. Ležím na polštáři a už mě berou mory, ale když ji slyším, jak plynulou francoužtinou rozpráví se svým manželem a mám je oba u ucha, i přestože je neznám, tak najednou se mi objeví úsměv na tváři a po celém těle rozhostí tak blažený klid, že je mi úplně jedno, co bude, protože tento moment, toto NYNÍ a napojení s naprosto cizími lidmi, kteří mi nezištně pomáhají je absolutně nepopsatelný. Jsem v delíriu. Ani popsat nemohu, kolik lidí teď při mě stojí, kolik lidí mi fandí, kolik lidí se modlí, abych byla v naší zemi. Je to slastný pocit. Všichni mají své starosti, svoje milované, o které se bojí a přesto mi pomáhají. Uf, mé srdce se asi roztříští vděčností a vykrvácí milující laskavostí. Jsem na vrcholu blaženosti a v každé molekule těla cítím štěstí. Jsem vyřízená, ale tato pomoc je neskutečná. Nejsem SAMA!!!

Nejsme nechaná napospas osudu.

Možná KARMA.

Možná ŠTĚSTĚNA.

Možná ŠTASTNÁ HLAVA.

Možná VYŠŠÍ SÍLA.

 

Cokoli, co to tam nahoře řídí, ale my lidi, my prostě budeme vždy svoji a pomůžeme když můžeme.

Gábinka zavolala na moji recepci a vysvětlila jim mou situaci. Nepovolili. Zůstali chladní a nebyli shovívaví. Po check outu musím opustit i recepci. Nesmí se v ní shlukovat lidi. Check out 12:00. Odjez do ČR ve 22:00. Deset dlouhých hodin. Letím dolů na recepci zaplatit dalších 120 euro než mě vyhodí, že už jsou plní. Každá sranda něco stojí a myslím, že korona přivede na mizinu spoustu lidí. Nevadí, hlavně, že budu v klidu a bezpečí!

Chci si objednat taxíka, abych se vyhla těm místním nebezpečným feťákům.

“Taxi už tady nejezdí, kdyby zde přistavili, dostanou pokutu”, říká slečna z recepce sklesle.

Jakože cože?!

Nezdá se mi to, to je francouzsko-korona REALITA!

 

Neváhám a kontaktuji Emanuela.

On mi bez problémů objedná taxíka.

Chci mu poslat peníze.

“Ne, to je dárek od nás pro tebe, v žádném případě!”

A pak asistuje ještě večer, je na příjmu, kdybych měla nějaké problémy, ale vše jde hladce. Řidič taxíku je milý a umí anglicky!!! Je bez roušky;-). Já mám roušku i gumové rukavice, kdyby náhodou vyváděli a nechtěli mě naložit do auta. Ale vše jde hladce. Doveze mě k autobusovému terminálu 2F, srdečně se rozloučíme a já už jsem v teple čekací haly. Se mnou jsou tu jen bezdomovci. Ani nedomýšlím, co kdyby...

 

Ale pak už tady jsou lidi, co mluví česky, takže vím, že jsem na správém místě.

Upřímně, v hotelu i na ulici už bylo cítít extrémní napětí, sám řidič mi potvrdil, že jde do tuhého a že je zde nebezpečno. Cítila jsem to. Vnímala jsem tu extrémní tenzi a strach lidí. Na vlastní kůži jsem si prožila, jak chutná současná doba. Je trpká jako nezralá švestka.

Se zemětřesením v Nepálu 2015 se to srovnat zdaleka nedá. Situace skončila a začla pomoc ze všech stran. Protože všichni se měli dobře a mohli posílat humanitární pomoci, protože měli všeho nazbyt.

Ale korona vše a teď i všechny státy položí na kolena.

Ono to všechno teprve začíná.

Teď je situace vypjatější. Nikdo si neví rady. Celý svět trpí. Všichni lidé jsou v ohrožení života.

A já to až v Paříži pochopila a vážně, po příletu mě hamba fackovala, že jsem se ještě před několika dny smála a byla šťastná, že jsem na pláži. Promiňte mi.

Člověk nikdy neví, dokud toho není součástí. Vystoupila jsem ze své bubliny, z mého růžového vnímání světa, snesla se z obláčků na tvrdou zem.

Modlím se, ať to všichni přežijem, bo to není prd*l.

Pořád mám v sobě neochvějnou víru a čistou hlavu. Teď už dokonce zpět i svou sílu a pozitivitu a poprvé mi vyhrkly slzy dojetí, když jsem ve večerních zprávách viděla jak celý národ zpívá: NENÍ NUTNO🙏🙏🙏🇨🇿🇨🇿🇨🇿

 

TAK AŤ NÁM DLOUHO NENÍ SMUTNO❤️❤️❤️

 

S vděčností a láskou v srdci

a KORONĚ NAVZDORY

 

Vaše Alexka🤗✌️🇨🇿💋

#jsemstastnahlava

 

 

 

Please reload

© 2016 - 2020 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

návštěvníků

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round